„Když jsme se s rodiči přistěhovali do Šumperka, bylo mi patnáct a kamarádil jsem s Anniným bratrem. Jí bylo v té době deset,“ říká Robert Singer.

Skutečné „seznámení“ přišlo skoro o deset let později. Anna tancovala v souboru Družba a Robert hrál v šumperském dixielandu. „Cestou z jedné soutěže jsme si v autobuse přisedl k Anně, začali jsme si povídat a hned druhý den jsme šli spolu do kina. Vzpomínám si, že hlavní postavy filmu měly naše jména. Že by znamení?“ směje se tehdejší náhodě pan Robert.

Do roka, tedy 16. srpna 1958, byla svatba. Robert jako vyučený soustružník prožil téměř celý svůj profesní život v Prametu. Vedle zaměstnání ale oplýval řadou aktivit, jimž desítky let vévodilo ochotnické divadlo. Hrál a později i režíroval v úspěšném souboru Studio. Dvacet let soubor vedl. Kvůli časově náročnému koníčku si ho rodina moc neužila a právě vstřícnost a porozumění je to, co Robert u své ženy nejvíc oceňuje.

„Rada, jak vydržet v jednom manželství padesát let? Chce to vzít si ženskou, která má trpělivost,“ říká hlava rodiny. A paní Anna k tomu dodává: „Důležité je nechat tomu druhému trochu volnosti. Taky se mi občas to jeho ochotničení nelíbilo, protože chodil pozdě domů, ale přála jsem mu to, a práci souboru jsem se zájmem sledovala,“ říká paní Anna.

Společný zájem o divadlo manžele po celý život spojoval. Nechyběli na žádné premiéře šumperského divadla, doma opatrují velkou krabici plnou programů. V ochotnickém souboru by sice paní Annu na jeviště nikdo nedostal, ale zato chodila na všechna představení, jezdila na společné akce, občas šila kostýmy a ráda v publiku sledovala reakce diváků.

Manželé Singerovi vychovali dvě dcery, radují se i ze tří vnoučat. Mají už plán, kde uspořádají zlatou oslavu. V domě, a dokonce přímo v místě, kde po svatbě nějaký čas bydleli, je totiž dnes restaurace. A tak by při oslavě mohli zároveň prožít tak trochu nostalgický návrat.