Přesto jsou stále mistři kováři, kteří z kusu železa dokáží vytvořit překrásné předměty. Jedním z nich je i Pavel Kopřiva ze Zábřehu. Pod jeho odborným vedením jsem měl možnost si toto krásné řemeslo vyzkoušet.

Kovářské postupy jsou prakticky stejné už nějakých dva a půl tisíce let. Od té doby se toho moc nezměnilo. Základem je výheň, kovadlina, několik druhů kladiv a kleští a pak různé přípravky na tvarování.

„Jako nová technika přibylo v podstatě jen svařování. Dřív se vše svařovalo kovářsky v ohni, spojovalo sponkami nebo nýtovalo, jiný způsob nebyl. Změnilo se i železo. Dnes i to nejobyčejnější je daleko tvrdší než dřív, takže to chce i větší sílu," říká Pavel Kopřiva.

Po krátké instruktáži už dostávám koženou zástěru, aby mě odletující žhavé kousky nepopálily, a do výhně putuje kus kulatiny. „Začneme tím nejjednodušším, to je špička," dodává mistr kovář a popisuje mi, co mám se žhavým železem dělat.

„Položte si ho až na okraj kovadliny. Kladivem se do materiálu bouchá v pravém úhlu, nikdy ne rovně. Začne se nejprve na jedné straně, pak se to o devadesát stupňů pootočí, další bouchnutí a zase otočit zpět," vysvětluje mi a názorně vše předvádí.

Zatímco on dokáže špičku vykovat na jedno nažhavení, já potřebuji železo nahřívat třikrát. Nakonec se ale vše daří a zvládám i utnutí hotového výrobku na takzvaném utínáku. To je přípravek, který se vkládá do otvoru v kovadlině.

Můžeme tedy přejít k těžší věci. Bude jí kovaný hřebík. Prvotní postup je skoro stejný jako u špičky, jen je potřeba materiál dobře vytahovat, aby vznikl hrot a hřebík nebyl moc tlustý. Musí se totiž vejít do dalšího přípravku s kuželovou dírou. Ta je na něm proto, aby šel hotový hřebík vyndat.

Pak je potřeba ještě materiál naseknout, trochu ohnout, aby špička ve výhni neshořela, a na dalším speciálním přípravku vykovat hlavičku. Ta moje je sice trochu nepravidelná, ale Pavel Kopřiva mě přesto chválí. „Na první pokus je to dobré," říká.

Hřebíky dělá na různých akcích, kde prezentuje své řemeslo. „Kolegové už mi říkají pan Hřebíček," směje se. Jeho hřebíky ale najdeme třeba i na vratech, které jsou součástí Karlova mostu v Praze.

Do třetice si prý mám zkusit vyrobit volutu. Je to zatočený tvar připomínající šneka. Musím říct, že ukovat ho není vůbec snadné. Nejdůležitější je dobře zatočit hned začátek, aby šnek nebyl příliš otevřený. Na poprvé se mi to nedaří, ale druhý pokus už je lepší.

Pak se pracuje s pomocí speciálně tvarovaného přípravku i kladivem přímo na kovadlině. Železo se ohýbá stále dál, postupně se uzavírá, až vznikne požadovaný tvar. S pomocí to zvládám a dostávám svůj výrobek na památku.

Pavel Kopřiva pokračuje v dlouhé rodinné tradici. Jeho praděda založil v Lošticích kovářskou dílnu. Dědeček řemeslo zdědil, dělal kovářského mistra v Žádlovicích. Za komunistů sice živnost provozovat nemohl, ale dál si dělal věci pro sebe.

„Když jsem u něj byl jako dítě na prázdninách, říkal mi, že mě to naučí, ale já jsem si tehdy chtěl užívat volno. O nějaký rok později jsem se k němu jezdil učit z Prahy," popisuje svou cestu k řemeslu Pavel Kopřiva. Původně se vyučil mechanikem strojů a zařízení, ale pak si dodělal tříleté umělecko řemeslné učiliště v Praze.

A co vyrábí nejraději? „Nejradši mám nové, neobvyklé zakázky. Když se najdou lidé, kteří se nebojí jít do něčeho neotřelého. Naštěstí i takoví jsou," uzavírá mistr kovář.

Kdo je Pavel Kopřiva* Zabývá se zakázkovým kovářstvím, dílnu má v Zábřehu.
* Výrobky sám navrhuje, kreslí, vyrábí a povrchově upravuje, například žárovým zinkováním, patinováním nebo tradiční úpravou voskem.
* Ze zásady nepoužívá sériově vyráběné kovářské komponenty, považuje je za zabijáky řemesla.
* Získal už několik ocenění, například na Mezinárodním setkání uměleckých kovářů na zámku v Brtnici v roce 2005 obdržel za svou nápaditou a profesionálně provedenou korouhev cenu diváků i čestné ocenění od partnera akce
* Jeho výtvory najdeme po celé Moravě. Pracoval už pro mnoho kostelů, ale také například pro hospic na Svatém Kopečku u Olomouce, zámek Skalička v Zábřehu nebo zábřežské gymnázium.