Na otázky kolem dobývání strategické suroviny bylo dlouhá desetiletí uvaleno přísné informační embargo. Píchačky u vchodu, štola, z níž se vynořili malí permoníci a havíři, to vše mělo navodit atmosféru doby, o které se téměř čtyři desítky let nesmělo mluvit. Málokdo dnes ví, že na Jelením vrchu u Bílé Vody a v Zálesí byly uranové doly. Těžba vzácné suroviny začala v roce 1957 a o devět let později kvůli vyčerpání ložiska skončila. Lokalita však dodnes láká mineralogy nalezištěm minerálů, které se jinde nevyskytují. Po lokalitě Zálesí je jeden z nich pojmenován zálesíit. Výstava přibližuje každodenní práci horníků, kteří v době, kdy se průměrný plat pohyboval kolem tisíce korun, přinášeli domů i patnáct tisíc korun. To vše s vědomím, že při nedodržení bezpečnosti riskují své zdraví.

Svědectví horníků a dějiny dolů zmapovali ve své knize Javornický uran Zdeněk Zachař a Milan Janata, kteří se stali iniciátory výstavy. „O ložisko se jako mineralog zajímám delší dobu, ale materiály týkající se těžby a lomů byly přísně tajné až do roku 2001. Dřív by ani naše kniha vzniknout nemohla,“ sdělil Zachař. Spolu s kolegou strávil nad knihou více jak dva roky. Vernisáž si však nenechal ujít Karel Boček, bývalý generální ředitel Uranových dolů Jeseník. Jednaosmdesátiletý muž se v roce 1968 proslavil výrokem „Ani gram uranu okupantům“. „Zastavil jsem těžbu uranu a vyhlásil stávku. Chtěl jsem, aby náš uran sloužil pro mírové účely, pro jaderné elektrárny, a ne, abychom jej dodávali do Sovětského svazu pro vojenské účely,“ řekl Boček.

Generální ředitel si za svůj protistranický a protistátní postoj vysloužil doživotní žalář. Z věznice na Pankráci se mu ale po roce podařilo uprchnout a s pomocí kamarádů se dostal do Německa, kde se stal expertem na hodnocení uranových ložisek. Později se stal úspěšným podnikatelem, který postavil desítky domků u Bonnu a na španělském ostrově Ibiza.

Ojedinělá výstava potrvá v javornickém kulturním domě až do 21. října.