„Rodiče patřili mezi potomky takzvaných volyňských Čechů. Ti opustili svou vlast v roce 1870. Na Ukrajině měli možnost hospodařit. Z ekonomických důvodů se pak Volyňáci v několika vlnách vraceli zpět do Česka. Mí rodiče se rozhodli vrátit do vlasti v roce 1977,“ vysvětluje paní Naděžda.

V té době měla na Ukrajině dobrou práci ve školství, pěkný byt, starala se o dceru. Do Česka se jí nechtělo. Rozhodla se jediná z celé rodiny zůstat.

„Vše se ale změnilo po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Zvláště na západní Ukrajině vládla silná protiruská nálada. Člověk se bál promluvit rusky, mezi lidmi se objevila velká zloba, pokrytectví, nenávist, rychle klesala životní úroveň. Pokud bych chtěla žít na Ukrajině, musela bych mlčet, a to já bych nikdy nedokázala. Rozhodla jsem se tedy odejít za svými rodiči, kteří žili v Šumperku,“ vysvětlila rázná žena.

V létě 1991 si podala žádost o vystěhování. Vyřízení trvalo asi tři čtyři měsíce. Jakmile měla dokumenty v ruce, začala balit. Do Česka s ní putovala pračka, televize, spoustu knih, alba s fotografiemi a dva kufry s oblečením. Dcera s ní však odmítala odcestovat. V té době už žila v Moskvě, nechtěla opustit svou práci a přátele.

„Sedmého listopadu jsem v práci oslavila říjnovou revoluci a o dva dny později jsem už byla v bytě svých rodičů v Tyršově ulici. Bylo mi 48 let a začínala jsem znova doslova od nuly,“ vzpomíná Naděžda Nestěrenková.

Netušila, jak moc těžký rok ji čeká. Nedokázala sedět s rukama v klíně, hned si začala hledat práci. I když měla vysokoškolské vzdělání, přijala místo uklizečky v tehdejším Okresním podniku bytového hospodářství v Šumperku. I tady pocítila protiruské nálady, zvláště, když promluvila rusky, lidé se k ní obraceli zády a rozdávali uštěpační poznámky i urážky.

„Našli se však i hodní lidé, díky kterým jsem získala byt a postoupila jsem na místo úřednice v kanceláři, kde jsem pracovala až do důchodu. I když budu mít za dva roky sedmdesátku, ještě občas zaskakuji na radnici v době dovolených na telefonní ústředně. Nebojím se pracovat a věřím, že kdo chce, tak si práci najde,“ říká sympatická žena, která se stále nedovedla zbavil ruského přízvuku.

V malém bytě žije velice skromně. Co dva roky jezdí na Ukrajinu za svými přáteli. „Nemohu přijet s prázdnýma rukama. Vozím jim české pivo a becherovku a hlavně dolary, aby si mohli koupit třeba boty nebo něco na sebe. I když chodí do práce, jako řadoví zaměstnanci nemají moc peněz. To, co vydělají, jim stačí tak akorát na byt a jídlo,“ říká Naděžda, která by se na Ukrajinu natrvalo nechtěla vrátit.

„Musím se ale přiznat, že i když žiju v Česku dvacet let, pořád se cítím být více doma na Ukrajině,“ uzavřela své vyprávění Naděžda Nestěrenková.