Velká část z nich původně vůbec pojízdná nebyla. Stovky hodin práce a shánění originálních náhradních dílů nejen po Evropě, ale dokonce až Austrálii nakonec stojí za to. Naleštění stařečkové, kteří kdysi stáli na opačné straně fronty proti sobě, dnes svorně obývají jeden prostor vedle sebe. Na silnici však většina z nich vyjet nemůže. Oprávnění má jen osm Léharových unikátů.

„Pokud vozidlo nemá původní technický průkaz, má majitel po renovaci možnost získat veteránský průkaz a na jeho základě potom státní poznávací značku s písmenem V. Podmínkou je otestování ve veteránském klubu, který pro to má licenci, v další fázi prohlédne vozidlo krajský komisař,“ říká Vladimír Léhar.

Otestování není levná záležitost, ale nakonec se to vyplatí, protože většina pojišťoven u veteránů požaduje jen dvanáctinu běžné sumy za povinné ručení. Vědí, že veteráni se na cestách objevují jen svátečně.

„Například u mého kamionu Škoda 706 z roku 1964 bych bez veteránské značky zaplatil za povinné ručení pětadvacet tisíc korun. Vyjedu s ním jen občas, takže by mi pak každý kilometr přišel pěkně draho,“ vysvětluje Léhar. Zároveň připomíná, že státy západní Evropy přistupují k registraci veteránů jinak. Majitel dostane pro veterána úplně stejný technický průkaz jako pro nové auto a žádný zvláštní test nemusí absolvovat.

Veteránskou značku, a tedy šanci na nižší pojištění, mohou v Česku získat auta nejvýše s rokem výroby 1984. Podmínkou je ovšem dokonalý stav vozidla.

Vladimír Léhar vyjíždí na srazy i výlety například s americkým válečným jeepem z roku 1943 anebo s německým obojživelným volkswagenem ze stejného roku. S kamionem Škoda 706 z roku 1964 vyrazil loni na velikonoční jízdu až do Athén. Vůz najel bez problémů 4300 kilometrů. „Byla to dálková jízda, prostě takový romantický výlet se starým náklaďákem. Chtěl jsem otestovat, co vůz vydrží. Cestou jsme budili pozornost, řidiči kamionů nás zdravili a při zastávkách u čerpacích stanic chodili auto obhlížet a nostalgicky vzpomínali. Celníci na řecké hranici se dokonce šli s námi vyfotit,“ popsal Léhar loňskou jízdu. Letos se chystá se stejným vozem do Turecka.

Každý rok první víkend v červenci pořádá Léhar u Zvole sraz vojenských veteránů, na který se sjíždějí sběratelé od nás i ze zahraničí. Pokaždé tam předvede čerstvě zrenovovaný unikát ze své sbírky. Loni to bylo německé válečné vozidlo Krupp Protze z roku 1938. „U nás je těchto vozů sedm, ale pouze ten můj je renovovaný. Když jsem ho koupil, byl to totální vrak,“ řekl sběratel. Vozidlo spolyká na sto kilometrů 32 litrů benzinu. Za války sloužilo pro přepravu mužstva a jako tahač děl.

Obdiv na srazech budí i další Léharův unikát - osmitunový polopásový tahač, který v letech 1937 až 1945 vyráběla mnichovská firma KRAUSS-MAFFEI. Byl to nejrozšířenější tahač německé armády ve druhé světové válce. Vyrobeno jich bylo přes deset tisíc, ale do dneška se jich zachovalo asi čtyřicet. V solidním stavu jich je deset až patnáct. Majitelem jediného exempláře u nás je právě Léhar. Postavil ho z různých nalezených fragmentů a součástek z celé Evropy.

Na začátku akce byl zničený rám vozu nalezený na skládce. I když se jednalo o nepoužitelné torzo, byl tu vzor k výrobě nových dílů a ve spolupráci se sběrateli v Evropě se Léharovi podařilo sehnat díly a vyrobit novou karoserii. Motor dovezl z Austrálie, převodovku a redukci z Polska, naviják a pásy z Rakouska. Také mezi lidmi u nás nalezl hodně materiálu. Výsledkem náročné rekonstrukce je vozidlo renovované do původní podoby z roku 1944, kdy bylo vyrobeno.