Těžce postiženému Julkovi bylo v té době sedmadvacet let, bez pomoci se už léta nemohl pohybovat ani najíst, přesto soudruzi správně pochopili, jak je pro ně nebezpečný.

Státní bezpečnost na něj založila ještě na jaře 1989 spis s heslem Julek.

Julius zemřel v roce 1996. Jeho statečná, vitální maminka Dana Vargová se dokáže za těžkým životem ohlédnout vyrovnaně a s nadhledem.

Paní Vargová, jak jste vlastně přišli k domu na Vyhlídce, kde několik let před převratem bydlel okresní šéf KSČ?
Manžel jako politicky nespolehlivý mohl vykonávat jen dělnické povolání. Pracoval jako řidič v Dřevařských závodech, kterým dům patřil. Bydlel v něm dřív ředitel podniku. Po příchodu Aloise Švédy do Šumperka vdovu po řediteli vystěhovali a dům dali k dispozici Švédovým. V přelomovém roce 1990 za manželem přišli odboráři, že podnik uvažuje o prodeji domu, a vybízeli ho, ať si o něj zažádá. Věděli, v jaké jsme se synem situaci, a také měli obavy, aby dům nekoupil někdo z bývalých bossů. Dlouho jsme nevěřila, že dům získáme, ale byla to pro nás spása, protože tahat invalidní vozík s Julkem do bytu v prvním patře bylo pro nás čím dál těžší. A dům je bezbariérový.

Setkali jste se s Aloisem Švédou osobně?
V říjnu 1990, kdy tu ještě bydlel, jsme si přišli dům prohlédnout. Byl rozezlený na vedení podniku, že mu nikdo nedokázal oficiálně říct o prodeji. Musel se to dozvědět bokem. K nám se choval slušně i potom v únoru, kdy nám předával klíče. Říkal, že už od převratu byl stejně rozhodnutý ze Šumperka odejít za dcerou do Opavy.

Muselo to být zvláštní setkání s člověkem, který údajně prohlásil, že se osobně zasadí o to, abyste musela odejít ze školství.
Ani ne, měla jsem jiné starosti. Je fakt, že Švéda po příchodu do Šumperka prý prohlásil, že ho vyčistí a udělá z něj komunistické město.

To je pravda, na očistu doplatil například pozdější starosta Radek Medlík. Ten musel na příkaz Švédy odejít z místa ředitele Domu pionýrů, protože se o něm šéf partaje dozvěděl, že byl po roce 1968 vyhozen z KSČ. Ale vaše rodina měla i bez měla syna disidenta u komunistů velký škraloup.
Já měla kádrový profil téměř ideální. Oba rodiče vstoupili do KSČ s velkými ideály v roce 1945. Ale rodiče mého muže byli Maďaři - bohatí statkáři z jihu Slovenska. V roce 1953 jim komunisté zabavili veškerý majetek, otce poslali na léta do kriminálu a matku se dvěma syny odeslali s ozbrojenou eskortou na sever Moravy. Mohli si vzít jen kufry s oblečením. Manželovi bylo tehdy sedmnáct, musel ukončit studia na střední škole. Jeho matka neuměla slovensky, natož česky, netušila ani, kde je Šumperk. Pracovat museli na Státním statku, bydleli v jedné ubohé místnosti s vojenskými postelemi.

To je téma na román, ale neobvyklých příběhů je život vaší rodiny plný.
Jeden z nich se stal v době, kdy byl manžel na vojně u nechvalně proslulých pétépáků, čili černých baronů. Nastoupil k útvaru v Plané nedaleko Plzně. Když mohl poprvé opustit kasárna a jít na vycházku, procházel kolem veliké zahrady, kde nějaký muž pracoval u plotu s krumpáčem. Muž zvedl hlavu a manžel poznal svého otce. Byl tenkrát zavřený na Borech. Strážný, který vězně hlídal, se zachoval lidsky a dovolil jim spolu promluvit. Do svého rodiště ve Filakovu se manžel jel podívat až po revoluci. V jeho rodném domě bydleli Romové. Patřil statku a byl hodně zdevastovaný.

Jaký vy jste měla v mládí vztah ke komunistickému režimu?
Politika mě nezajímala, ale ve dvaceti letech jsem na komunisty zanevřela. Pocházím z Mohelnice a po pedagogické škole jsem dostala umístěnku do Vrbna pod Pradědem. Jely jsme s maminkou orodovat na krajský národní výbor, ať můžu pracovat blíž domova, že maminka je vdova, tak ať můžeme být spolu. Úředník na školském odboru jí přísně řekl. „Soudružko, ty bys měla jít příkladem. Když se ti to nelíbí, může jít tvoje dcera třeba do kravína. Nemusí vůbec učit.“

Ta hlavní životní zkouška byla ale o hodně těžší. Onemocněl vám syn, a i když jste pro něj dělali všechno, co jste mohli, museli jste sledovat, jak pomalu odchází. Kdy jeho nemoc začala?
Julek se narodil v roce 1962 a až do devíti let to byl naprosto zdravý chlapec, kterému šlo všechno, na co sáhl. Výborně se učil, sportoval. Jeho nemoc zřejmě vyvolalo očkování proti žloutence, která se tehdy ve třídě objevila. Souvislost jsme tehdy ovšem netušili. Julek dostal těžkou formu velmi vzácného onemocnění, při němž imunitní systém působí proti vlastním tkáním organismu. Postupně mu nemoc zlikvidovala svaly a napadla kůži. Až do patnácti let se mohl přece jen trochu pohybovat, i když do školy nechodil. Učila jsme ho sama, chodily za ním kolegyně ze školy, dělal pak z učiva zkoušky. Nemoc ho postupně úplně paralyzovala. Nemohl se sám najíst, nemohl psát. O to víc ale myslel.

Na tu nemoc nebyly tehdy léky?
U nás s ní lékaři neměli žádné zkušenosti. Objížděli jsme nemocnice, ale k ničemu to nevedlo. Domluvili jsme si telefonicky vyšetření ve Švýcarsku a žádali o povolení výjezdu na týden. Byl začátek 70. let. Nepustili nás, dokonce se jeden vysoce postavený lékař nechal slyšet, že socialistické zdravotnictví nemůže být hanobeno. Co kdyby ho tam prý vyléčili? Až po revoluci ho přijali ve Vídni – na takzvané výukové lůžko fakulty, kde bylo léčení zadarmo. Nemoc ale už byla v příliš vysokém stádiu. Tam nám teprve řekli, že ji mohlo nastartovat očkování. V roce 1996 Julek zemřel. Bylo mu necelých 33 let.

Během své nemoci ale hodně studoval a také konvertoval ke katolické víře. Co ho k víře přivedlo?
Dospěl k tomu sám, přemýšlením, četbou a hovory s věřícími kamarády. Předtím jsme náboženským životem vůbec nežili. Julek měl obrovskou knihovnu, na tajných seminářích studoval teologii a filozofii, naučil se výborně latinu, učil se anglicky a německy. Jezdili k nám hodně členové dominikánského řádu, jehož členem se pak Julek stal. Naším bytem neustále procházela řada zajímavých osobností – například světoznámý teolog a dlouholetý vězen jáchymovských dolů Josef Zvěřina nebo pozdější biskupové Václav Malý nebo Josef Hrdlička. Chodili k nám mladí kněží, vysokoškolští studenti, řada šumperských disidentů, pořád u nás někdo přespával a já jsem všem vařila.

Toho si nemohla bdělá Státní bezpečnost nevšimnout. Ztěžovala vám život?
Často nás sledovali, hlavně když jsme jeli autem. Jednou Julka předvolali k výslechu. Řekl mi, ať si na hlavu nasadím klobouk, který mám na práci na zahradě, a že ho povezu na invalidním vozíku, podobně jako vezla paní Müllerová Švejka. Julek měl smysl pro humor. Ten klobouk jsme si opravdu vzala.

Co po něm estébáci chtěli?
Chtěli vědět jména lidí, kteří se u nás scházejí. Neřekl samozřejmě nic. O tom, jakou pověst u totalitního režimu měl, svědčí jedna příhoda ze školy, kde jsem učila. Školní komunistická organizace měla schůzi a na ní instruktor okresního výboru strany četl upozornění, že v Šumperku žije zvlášť nebezpečný nepřítel režimu Julius Varga. Jedna kantorka se přihlásila, že to musí být omyl, že Julkova maminka je kolegyně ze školy a že její syn se nemůže sám ani pohnout. „To jste na omylu,“ řekl jí soudruh. „Varga pracuje hlavou a má nebezpečný vliv na mládež.“ Musím říct, že kolegyně i ředitel školy mě chránili a pomáhali mi. Za to jsem jim stále vděčná.

Jak to u vás vypadalo, když v roce 1989 vypukl listopadový převrat?
Byt se změnil v malé revoluční centrum. Neustále až do pozdní noci tu bylo asi dvacet lidí. Měli jsme v té době už počítač s tiskárnou, který nám obstarala ze zahraničí Dana Němcová. Složili jsme se na něj s Julkovými přáteli. A tak se u nás tiskly letáky. Julek pořád něco vymýšlel a diktoval. Vozili ho i na diskusní večery do divadla. Já to všechno sledovala poněkud z dálky, protože jsem byla po operaci.

Váš syn vzdoroval své křížové cestě s neuvěřitelnou vůlí a také vy s manželem jste museli být neobyčejně stateční. Před dvěma lety jste ovdověla. Těžko si představit, co všechno jste musela v životě vydržet.
Beru to tak, že všechno zlé je k něčemu dobré. Díky Julkovi jsem poznala desítky zajímavých lidí a mám také díky jemu hodně přátel. Dnes už za mnou chodí i děti jeho kamarádů a pomáhají mi. Navzdory Julkově nemoci jsem měla a mám naplněný život.