Kamenná kaple stojí na stráni uprostřed lesů, kde kromě občasných kroků turistů zní jen šumění stromů, zpěv ptáků a zurčení nedalekého pramene. Postupující kůrovcová těžba ale možná během pár let přiblíží původní obrázek místa.

Kostelík původní obyvatelé tohoto kraje vystavěli na loukách nad vesnicí. Byl součástí poutního areálu na úbočí Příčné hory. Kopce, který ve svých útrobách skrývá tuny zlata a dalších kovů a na jehož stráních stojí i další, mnohem známější poutní místo Panny Marie Pomocné.

Kostelík původně pro horníky

„Maria Hilf je podstatně větší, spojitost mezi oběma místy ale jakási je. Bohoslužby se konaly tady i tam. Zde to bylo víceméně pro horníky, kteří tu těžili. Než šli do dolů, tak se pomodlili a potom vstoupili do podzemí,“ říká Edvard Mamoň, místopředseda spolku Horní a Dolní Údolí, který svatou Annu obnovuje.

Ačkoli pochází z Opavy, má k místu tento muž silné a dlouholeté pouto.

„Rodiče v roce 1969 koupili v Horním Údolí chalupu a od té doby tady jezdíme. Od té doby znám i kapli svaté Anny, jak se postupně dostala do stavu, ve kterém jsme ji odkoupili. Vždycky jsem uvažoval, že bych ji chtěl opravit, aby žila dál. Ale byla to jen utopická myšlenka,“ vypráví Edvard Mamoň, který se později zapojil do činnosti spolku Horní a Dolní Údolí.

V roce 2016 se naskytla příležitost koupit od místního soukromníka ruinu kaple i s okolními pozemky. Spolek získal areál do svého vlastnictví.

V obvodových zdech rostly stromky

„Máme ve spolku dobré jádro lidí, kteří se ničeho nebojí. Zhostili jsme se tedy úkolu dát tu kapli do pořádku,“ dodává.

Když sdružení kapli přebíralo, měla propadlou střechu i klenbu. Na obvodových zdech rostly mladé stromky. Členové spolku na budově i v jejím okolí během pěti let odvedli neskutečný kus práce. Dnes má stavba střechu a od loňska i podlahu se svítidly, které v noci v interiéru vytváří působivé scenérie.

Dnešní podoba kostelíku nese otisk dvou významných chrámů: blízkého poutního místa Maria Hilf a východočeského Neratova.

„Názory na to, jak bude svatá Anna vypadat, se různily. Byla myšlenka vrátit ji do původního stavu. Potom jsme ale došli na pana architekta Zajíčka z Olomouce, který shodou okolností pracoval na Maria Hilf. Přišel s myšlenkou, že by nebylo špatné udělat kompromis. Nechat staré zdivo a udělat moderní nástavbu, prosklenou střechu, která to má dá jiný punc,“ popisuje místopředseda spolku.

Když se řekne kostel se skleněnou střechou, většině lidí se vybaví Neratov. Zlatohorští v něm byli na exkurzi, tamní kněz jim věnoval půl dne času.

„Oni tam použili dřevěné krokve a vazníky, což jim začalo dělat velkou neplechu. Konstrukce se začala kroutit a skla praskat. My jsme nakonec zvolili ocelovou pozinkovanou konstrukci. Všechno, co tu máme, je přiznané, je v surovém stavu. Nechceme s tím ani nic dalšího dělat. Tento kraj byl vždycky tvrdší, tomu odpovídá i vizuální podoba kostela,“ vysvětluje Edvard Mamoň.

Nyní chtějí členové spolku osadit venkovní osvětlení kostela, dveře a okna. Dveře netradičně betonové s reliéfem. Jednak lépe než dřevo odolají zdejšímu drsnému klimatu, jednak mají svým vzhledem odpovídat syrovému rázu zdejší krajiny.

Vitráže od umělce

Svůj podpis na svaté Anně má v budoucnu mít i umělec a někdejší prezidentský kandidát Vladimír Franz. Pro kostel navrhuje okenní vitráže.

V kostele bude možné znovu konat mše, sloužit má i k řadě jiných účelů.

„Na léto tu máme domluvených už pět svateb, lidé o ně mají velký zájem. Konala se tu už řada koncertů. Měly neskutečnou atmosféru, lidí tu bylo tolik, že se nevešli dovnitř a museli stát venku. A když se tu nebude nic konat, chceme prostor využít k pořádání výstav. Chceme, aby toto místo žilo,“ říká Edvard Mamoň.

Poutní místo dříve kromě svaté Anny tvořily další čtyři menší kaple, obytný dům s restaurací a hospodářská budova. Někdejší velikost se mu už zřejmě nevrátí, spolek má však v plánu postavit objekt pro hospodářské zázemí a odkrýt základy původních staveb.

„Naši předkové toto místo vybírali asi docela důkladně. Protože když sem přijedete a jste tu sám, sednete si a díváte se do okolí, opravdu na vás dýchne neskutečná síla. I v dnešní době má toto místo své kouzlo a smysl,“ uzavírá Edvard Mamoň.