„První den mnozí nechtěli domov opustit, marně jsme je přesvědčovali. Báli se odejít, takže jsme se pro ně druhý den vraceli. To už jim voda sahala do prvního poschodí, věděli, že jde do tuhého. Zvlášť pro staré lidi byl ten let na houpajícím se laně dost traumatizující zážitek,“ říká záchranář. Do speciální sedačky podvěsu pod vrtulníkem mohl usadit jen jednoho člověka, takže létal neustále tam a zpátky, aby ohrožené lidi přepravil do bezpečí. Ve vzduchu byl některé dny od osmi ráno do devíti večer, kdy už se stmívalo a vrtulník musel přistát. Velké obavy měl, když v sedačce na principu trojcípého šátku převážel beznohého muže nebo malé dítě. Občas se pod ním střecha, na které přistával, prolomila, zachytil se komínu a ten se mu sypal pod rukama. Jindy ho vrtulník při hledání utopeného muže vláčel vodou a křovinami. „Neustále jsem byl mokrý, občas šlo i takzvaně o kejhák,“ vzpomíná Sembdner.
Mnohé lety byly velmi krkolomné a pilot musel prokázat až kaskadérské kousky. „Jednou v Hanušovicích málem vrtulí lízal panelák a lidi naskakovali z balkonu přímo do vrtulníku. Vzpomínám si, že po těch dvou dnech, kdy byli v domě uvězněni, se v zoufalství sešli ve vyšších patrech, otevřeli láhev a popíjeli,“ říká záchranář.

Z Loučné vezl nastávající maminku, které se půl hodiny po převozu do porodnice narodilo dítě. Naopak nejsmutnějším okamžikem jeho záchranných letů byl nález mrtvého požárníka ze Sudkova. Objevil ho v křovinách na břehu Moravy. Po záchraně lidí nastupoval další důležitý úkol – do odříznutých vesnic dopravit potraviny a balenou vodu. „Kde to bylo možné, s těžkými vojenskými vrtulníky jsme přistávali a potraviny vykládali. Jinde se vrtulník snesl co nejníže a věci jsme lidem shazovali ve speciálních pytlích,“ popisuje akci Sembdner. Mrzí ho, že při hodnocení zásluh se na pomoc horské služby ve srovnání s hasiči trochu zapomnělo. „Myslím, že jsme při záchraně lidských životů udělali velký kus práce. Dokázali jsme, že nás stát neplatí zbytečně,“ uzavírá Jaroslav Sembdner.