„Když mi ho přinesli, mládě vypadlé z hnízda neumělo ještě ani samo přijímat potravu. Musel jsem ho krmit pinzetou přímo do zobáku a vodu mu do něj kapat speciálním kapátkem,“ říká Eduard Neoral.

Teď už si ptáček bere drobky z jeho prstů sám. Dostává směs uvařeného žloutku, máku, drcené slunečnice a strouhanky. V další fázi své záchrany se musí naučit zobat z misky na dně klece a pak nastane rozhodující okamžik pro případný návrat do volné přírody.

„Musí se naučit hledat si potravu sám. Proto ho vypustíme do velké voliéry, kde jsou i keře a tráva. Na čas mu tam přidáme i dva divoké stehlíky, které chytíme do sítě. S nimi ho pak pustíme na svobodu,“ vysvětluje Neoral.

Voliéry leštinské stanice obývá v současné době také pět poštolek. Tři Eduard Neoral odchoval z osiřelých mláďat podobně jako stehlíka. Teď je musí naučit chytat bílé myši, které jim bude házet do dřezu zapuštěného do země.

Dvě poštolky byly zraněné. Jedna už se do přírody nevrátí, protože má elektřinou upálené celé křídlo i levou nožku. Přesto se dere o život a zdatně létá po celé voliéře.

V leštinské stanici už zachránili stovky ptáků - od králíčka obecného, který váží čtyři a půl gramu, až po elegantní labuť.