Jakékoliv pokusy o nápravu selhaly. Sliby kraje o zřízení stanoviště záchranky vyšuměly. Nápad dohodnout se na spolupráci s polskými záchranáři, kteří mají své sídlo jen tři kilometry od Zlatých Hor, zase zarazilo ministerstvo zdravotnictví.

Sanitka z Jeseníku do Zlatých Hor jede průměrně pětadvacet minut, a to ještě v letním období. „V zimě jim cesta trvá déle jak půl hodiny. Přitom tu žije větší počet starších lidí, kteří potřebují pomoc lékařů častěji,“ řekl místostarosta pětitisícového města Jiří Kozel (nez.).

I z tohoto důvodu Zlaté Hory před dvěma lety požádaly kraj o výjezdové stanoviště. Vše skončilo na nedostatku lékařů. „Prostředky na to jsou, ale máme obavy, abychom fungování pracoviště zajistili kvalifikovanými pracovníky. Jsme rádi, že jsou alespoň v Jeseníku,“ řekl ředitel krajské záchranné služby Ivo Mareš.

Záchranáři se pokusili dohodnout na spolupráci se zlatohorskou dětskou léčebnou Edel. Kraj chtěl zakoupit sanitku a o zdravotní péči by se staral lékař z léčebny. To ale skončilo nezdarem. Doktor, který má na starosti desítky dětí, nemůže jen tak odjet mimo léčebnu.

Po tomto fiasku se Zlaté Hory upnuly k možnosti spolupráce s polskou stranou. Glucholazy se svými dvěma záchrankami leží jen tři kilometry od hranic. U pacienta by byli do pěti minut. Ministerstvo zdravotnictví ale tento krok striktně zakázalo.

„Už jsme byli s polskou stranou domluveni na platu i na systému. Polská posádka by zasáhla, zůstala na místě a vyčkala na příjezd jesenické záchranky. V případě záchrany lidského života jde přece o minuty,“ řekl šéf krajské záchranky Mareš. Mylně se domníval, že po vstupu do Evropské unie budou mít zdravotníci stejné podmínky pro spolupráci jak hasiči nebo policisté.

Ministerstvo zdravotnictví dosud svůj názor nezměnilo. „Naše urgentní medicína funguje v jiném právním a odborném prostředí než v Polsku. Systematicky řešit běžné situace a pokrývat periferní území Česka zahraničními zdravotníky v situacích, kdy je jedinou výhodou prostá blízkost pacientovi, rozhodně nedoporučujeme,“ přednesl stanovisko ministerstva zdravotnictví jeho mluvčí Tomáš Cikrt.

Toto stanovisko odsoudil hejtman Olomouckého kraje Ivan Kosatík. „Tento postoj mě pobuřuje. Ten, kdo takto rozhodl, možná ani neví, o čem mluví, asi by se sem měl přijet podívat. Lidem je jedno, jaká sanitka přijede. Určitě mají právo, aby dojezdové časy a naději na život měli stejnou, ať žijí v Praze, v Olomouci nebo na Jesenicku,“ řekl Kosatík.

Naději na zlepšení situace má Zlatohorsko podle Mareše jen ve změně zákona o zdravotní službě, který by měl vstoupit v platnost od prvního ledna příštího roku. „Měl by obsahovat změny v dojezdových časech a ošetřit přeshraniční spolupráci,“ dodal Mareš.

Na Šumpersku záchranáři problém s dojezdovými časy nemají, pracoviště, odkud sanitky vyjíždějí, jsou rovnoměrně rozložena po celém regionu.
Za měsíc záchranáři na Šumpersku absolvují kolem osmi stovek výjezdů, na Jesenicku je to zhruba třetina.

INFOGRAFIKA: Jak rychle k vám přijede záchranka?

Záchranka dorazila až za pětačtyřicet minut

Mikulovice - Ani v obcích, které leží jen několik kilometrů od sídla rychlé záchranné služby, není jisté, že se člověk dočká rychlé pomoci. Hrůzu si před čtyřmi lety prožila rodina z Mikulovic, které jsou od Jeseníku vzdálené patnáct kilometrů. Záchranáři přijeli až po pětačtyřiceti minutách.

Prvního srpna ráno se ozvala z dětského pokoje rána. Když rodiče otevřeli dveře, našli syna, jak se v křeči třese na zemi. O tom, že u syna začaly epileptické záchvaty, se dozvěděli až později. Strach, který tehdy prožívali, nepřejí nikomu.

„Člověk může znát první pomoc, ale v té chvíli nic nefunguje, byla to hrůza,“ vzpomíná paní Zdena. „Nejhorší bylo, když syn ztratil vědomí. Zapadl mu jazyk, začal modrat. Zuby jsme mu páčili vařečkou. Počítali jsme každou vteřinu. Čas se vlekl. Nikdy na to nezapomenu,“ dodala maminka.

„Toto se stalo v půl osmé ráno, byl krásný letní den, žádný provoz na silnici, ale já myslela, že se snad záchranky nedočkáme. Bylo to zrovna v době, kdy se hovory přesměrovaly do Olomouce. Dvakrát jsem musela žádost o pomoc urgovat a vysvětlovat, kde jsou Mikulovice a kde bydlíme. Dodnes to nepochopím,“ řekla paní Zdena. Ještě nyní jí naskakuje husí kůže, když si vzpomene na událost, při které málem přišla o syna.