Že bude dnešní prohlídka jiná než běžné návštěvy jeskyní, pochopím, když si mi průvodce do ruky vloží důlní svítilnu a na hlavu navlékám helmu. „Já byla včera v Poštovní štole už asi pošesté. Třikrát jsem se bouchla do hlavy a díky helmě bylo všechno dobré," vysvětluje potřebnost ochranné pomůcky Gabriela Kotasová, vedoucí Městských kulturních zařízení Zlaté Hory, které prohlídky důlního díla zajišťují.

Poštovní štolaPrvní důlní dílo v Olomouckém kraji zpřístupněné veřejnosti.

Založena na počátku 16. století, největšího rozmach zaznamenala v 17. století.

V současnosti zpřístupněno zhruba 250 metrů důlních chodeb (500 metrový okruh).

Převod důlního díla na město a práce na zpřístupnění trvaly tři roky.

Štola je přístupná do konce prázdnin od úterý do neděle. Prohlídky se konají v 10, 11:30, 13, 14:30 a 16 hodin.

Prvním návštěvníkem Poštovní štoly je Robert Benda. „Jsem ve Zlatých Horách se synem na ozdravném pobytu. Syn je zrovna na speleoterapii, mám volno, a protože mě baví důlní prostory, tak jsem toho využil," vysvětluje muž z Hradce Králové, proč se rozhodl do podzemí vydat.

To už ale stoupáme do kopce a za několik chvil se ocitáme u portálu štoly. Svůj název získala díky tomu, že se zde podle pověsti propadl poštovní kočár.

„V dole půjdeme za sebou. Někdo půjde celou dobu první, jiný poslední. Za ním už nikdo nebude, ať někoho neztratíme," uděluje bezpečnostní pokyny průvodce Zdeněk Tichopád. Následuje několik informací o historii důlního díla a vstupujeme do podzemí.

Chodba je tmavá, vlhká, chladná. Strop místy podpírá dřevěná výdřeva. Abych do něj nenarážel, musím se mírně hrbit. Po několika desítkách metrů se chodba rozšiřuje a vstupujeme do rozlehlé podzemní komory.

„V tomto komínu se nacházelo vodotěžné zařízení," ukazuje Zdeněk Tichopád do hluboké průrvy. „Bylo tu kolo o průměru dva metry, které roztáčela voda přivedená sem náhonem z potoka. Přes táhla se pohánělo vodní čerpadlo, které čerpalo spodní vody, aby nezatopily horníky," popisuje. Vyčerpaná voda i ta sloužící k pohonu kola pak odtékala chodbou na povrch.

Po stěnách kape voda, která na zemi stéká do potůčku. Helma na hlavě se mi osvědčuje. Baterkou si svítím pod nohy, a tak čas od času narazím helmou do stropu.

Přicházíme do chodby, na jejíž zdi zrak poutá krásný modrobílý obrazec. „To modré je alofán. Jsou to sirníky mědi a bílý povlak jsou sirníky zinku. Tvoří jej voda, která prosakuje skálou a obohacuje se o tyto látky," vysvětluje průvodce.

Procházíme podzemním labyrintem stále užšími a nižšími chodbičkami. Prostor to opravdu není vhodný pro klaustrofobiky. Stoupáme po schůdcích nahoru a otevírá se nám komora, jíž dominuje malé podzemní jezírko.

„Horníci tu vytěžili žílu, díky čemuž vzniklo takové jezírko. Jak stéká voda po stěnách, drží se v něm," říká Zdeněk Tichopád.

Po necelé hodině prohlídka končí. „Bylo to skvělé. Podzemí není moc veliké, ale to nevadí. Až to bude za pár let rozšířené, určitě se sem vrátím," slibuje Robert Benda.

Současná prohlídková trasa je ochutnávkou toho, co návštěvníky čeká v budoucnu. Na konci prázdnin se štola opět uzavře a Zlatohorští chtějí pokračovat ve zpřístupňování jejích dalších částí. K současnému půlkilometrovému okruhu by v budoucnu mohly přibýt repliky důlních děl a další kilometr zpřístupněných podzemních prostor.